Další praktické uzly

Všechny druhy prusíkovacích uzlů se používají při šplhání po laně, záchraně po pádu, sestavování kladkostrojů či sebejištění na laně pod slaňovací osmou. První obecně uznávaný uzel pro šplhání po laně vyvinul rakouský horolezec Karl Prusik. Základní podoba jím vytvořeného uzlu má dnes mnoho variant. Většinou se váží lanem asi třetinového průměru než má lano, na které se navazuje, omotávají se okolo silnějšího lana tak, aby vzniklo dostatečné tření. Pokud se omotává silnějším lanem, uzel se špatně zatahuje a na laně dostatečně nedrží, je vhodnější použít asymetrickou variantu.

Funkce Prusíkových uzlů spočívá v tom, že při pohybu podél lana je člověk navázán smyčkou prusíkovým uzlem na lano a smyčku má například karabinou připnutou k bedernímu nebo prsnímu úvazu. Jak postupuje podél lana, uzel je volný a lze jím po laně posouvat. V okamžiku zatížení (pád, ...) se uzel sevře okolo lana a tření mu brání posunu po laně.

Z principu své činnosti všechny prusíkovací uzly po laně po zatížení trochu proklouznou, rovněž při posunu rukou vlastně kloužou po laně. To je třeba si uvědomit, protože třením vzniká teplo a při velkém prokluzu může dojít i k přetavení smyčky.

Jednoduchý Prusíkův uzel je základní zadrhovací uzel. Na laně však nemá dostatečnou pevnost, proto se raději používá jeho dvojitá varianta.

Nejběžnější uzel v horolezectví, výborný pro kotvení lan. Je to doporučený uzel pro navazování lana k sedáku. Lze jej rovněž vázat jako protisměrný uzel, to jest uzel, ve kterém jsou prameny vázány proti sobě. 

Osmičkový uzel velmi dobře drží, nemá tendenci se příliš rozvazovat, a po silném utažení jde poměrně dobře rozvázat.